Labyrint strachu
Marek ignoruje zákazy lékařů i své bývalé ženy a vezme svého astmatického syna do zakouřené hospody. Davídek dostane těžký záchvat, který málem nepřežije…
V tu chvíli Markovi dojde, jak osudovou udělal chybu. Je nešťastný a snaží se vše napravit. Nechce se však smířit s tím, že kvůli astmatu by měl být Davídkův život plný omezení a léků.
Po čase se seznámí s psychosomaterapeutkou Karolínou Procházkovou. Ta mu vysvětlí, že nemoc u dětí je znamením pro rodiče, že mají ve výchově něco změnit. A dá mu naději. Davídek se za určitých podmínek může uzdravit.
Marek na sobě začne pracovat, a ačkoli to původně dělal jenom kvůli synovi, zjistí, jak radikálně se změnil i jeho život.
Autorkami knihy jsou Hana Přádová a Katarína Kuňová. Jejich dlouholetá terapeutická praxe je přiměla k napsání tohoto poutavého příběhu, který vám v mnohém možná otevře oči.
Knihu si můžete zakoupit i v kamenných knihkupectvích, jako je například Kosmas, Knihy Dobrovský, Neoluxor.
Tištěnou knihu do zahraničí nezasíláme.
Cena: 400 Kč
Dostupnost: skladem
Informace o knize
Rozdíly v prodejní ceně naší knihy
Možná, že jste si již všimli, že se na internetu objevilo vícero e-shopů, které prodávají naše knihy za výrazně nižší cenu, než ji nabízíme my na našem webu.
Je nám jasné, že tyto rozdíly v prodejní ceně budou vyvolávat různé pochybnosti a dohady. Proto jsme se rozhodly touto cestou vám vysvětlit, proč tomu tak je.Od začátku je pro nás prvořadé, aby se naše knížky co nejvíce rozšířily mezi lidi. Jsme totiž přesvědčené, že můžou mnohým hodně pomoct. Proto jsme se nespokojily s tím, že je budeme prodávat jen prostřednictvím našeho webu. Chtěly jsme, aby se dostaly k lidem ještě blíž a objevily se i na pultech velkých kamenných knihkupectví jako je třeba Neoluxor, Knihy Dobrovský, Kosmas atd.
Narazily jsem však na problém, který jsme zrovna na trhu s knihami neočekávaly. Pokud vydavatel chce knihy prodávat ve zmiňovaných knihkupectvích, musí využít služeb stanovených distribučních firem – jinak nemá šanci své tituly do těchto knihkupectví dostat.
Před začátkem prodeje jsme si stanovily, že knihy budeme prodávat za ceny uvedené na tomto webu. Těchto cen jsme se dopočítaly tak, aby se nám prodejem vrátily všechny výdaje spojené s vydáním konkrétní knihy, abychom byly takzvaně na nule.
Distribuční firmy nám však za každou knihu, kterou prodají prostřednictvím své sítě, vyplatí méně než polovinu z této námi určené ceny. Dá se tedy říci, že každá takto prodaná kniha je pro nás ztrátová. Přesto jsme i za těchto nevýhodných podmínek rozhodly s distribučními firmami uzavřít spolupráci – finanční ztrátu bereme jako nutnou daň za to, aby se knihy dostaly co nejvíce k lidem.
Myslely jsme, že tím nám problémy ohledně distribuce skončily, ale bohužel jsme se zmýlily.
Distribuční firmy naše knihy kromě velkých knihkupectví automaticky začaly nabízet i různým e-shopům, které námi určené prodejní ceny nedodržují a na knížky svým zákazníkům poskytují poměrně vysoké slevy.
Ve finále to tedy dopadlo tak, že prodej našich knih přes tyto e-shopy je pro nás nejen ztrátový, ale ještě jsme se kvůli tomu dostaly do nepříjemného světla – paradoxně prodáváme naše knihy dráž než většina ostatních e-shopů.
Bohužel není moc možností, jak se tomu můžeme bránit. Vlastně existuje jen jedna jediná – ukončit spolupráci s distribučními firmami a tím i pohřbít náš prvotní záměr, kterým byl prodej našich knížek ve zmiňovaných knihkupectvích.
Nakonec jsme se rozhodly, že i toto budeme brát jako další nutnou daň za to, aby naše knihy byly pro lidi snáze dostupné a distribuci jsme nestoply.
Ať už si naše knihy koupíte kdekoliv, doufáme, že se vám budou líbit a že vám v mnohém pomůžou.
Hana Přádová a Katarína Kuňová
Ostatní informace o knize
Datum vydání: 8. 6. 2016
Počet stran: 424
Formát: 144 x 200 mm
Vazba: pevná, šitá
ISBN tištěné verze: 978-80-906117-4-0
Ukázka
Ukázka z 2. kapitoly
„Ahój, tatííí…“ zvolal Davídek vesele a už se mi hrnul do náruče.
Objal mě okolo krku a dal mi velikou pusu.
„Ahoj, chlape… Sem rád, že seš tady. Hezky si to užijem, co ty na to?“ řekl jsem natěšeně a hned jsem dodal: „Mám pro tebe překvapení.“
„Jaký?“ zeptal se nedočkavě.
„Kolo pro velkýho chlapáka,“ řekl jsem pomalu a užíval si při tom, jak se jeho výraz zalil úžasem a nadšením.
Radostně zatleskal, rozhlédl se a hned vyzvídal: „A kde je?“
Lucka ho ale okamžitě přísně okřikla: „Počkej, Davídku, ty přece nesmíš jezdit na kole. Víš, co říkal pan doktor, že se nesmíš namáhat, jinak zase budeš kašlat.“
Davídek se na ni zoufale podíval a okamžitě celý posmutněl. Začal pokašlávat a stál tam jak hromádka neštěstí.
Bylo mi ho moc líto. Tak jsem si ho alespoň přitiskl k sobě a pohladil ho po vlasech.
Pak se na mě Lucka naštvaně otočila a já přesně věděl, co bude následovat.
„Máš rozum? To mi snad už děláš naschvál,“ tlumeným hlasem se na mě zlobila. „Tak já se tady snažím, aby byl Davídek v rámci možností v pořádku, a ty takhle…“
„Ježíš, co sem zas tak hroznýho udělal? Chtěl sem jenom klukovi udělat radost – a ty se do mě hned takhle pustíš,“ naštvaně jsem se bránil.
„Jak to, že jsi neudělal nic hroznýho? Kolikrát ti mám vysvětlovat, že děti s astmatem, jako má Davídek, se nesmějí namáhat. Kdy si to už do tý svý hlavy konečně zapíšeš? Ty snad chceš, aby zase dostal další záchvat, nebo co?“
„Hele, s těma tvejma záchvatama na mě nechoď. Kluk trochu zakašle a ty seš z toho hned připosraná…“
V tom okamžiku se Davídek zvědavě zeptal: „Co je to připošraná?“
„Tak tos vážně nemusel,“ naštvala se Lucka.
„Sorry,“ odvětil jsem jí. „Zapomněl sem, že nás poslouchá.“
Otočil jsem se na Davídka a pravil: „To je slovo, který se neříká. Jen sem tím chtěl mamince říct, že se o tebe bojí zbytečně. Seš silnej chlapák, takže to kolo zvládneš a nic ti nebude… Běž se na něj podívat, je támhle u tebe v pokojíčku. Já si to tady s maminkou zatím dopovim.“
Sice jsem chtěl být u toho, až Davídek to kolo uvidí poprvé, ale raději jsem to oželel. Nechtěl jsem, aby ještě dál musel poslouchat, jak se s Luckou zase hádáme. Už si těch našich hádek užil ažaž.
Davídek odběhl do pokoje a já se snažil s Luckou v klidu domluvit: „Hele, nemusíš vyšilovat. Nejsem přece padlej na hlavu. Dyť to ani není pořádný kolo. Přece vim, že kluk je ještě malej a nemá moc síly. Je to jenom takový to odstrkovadlo. A já dám na něj pozor, aby se neuhnal.“
„Tyhle tvoje planý sliby na mě vůbec nezkoušej. Snad si nemyslíš, že ti na to skočím?“ ohradila se. „Budeš celej radostnej, že to Davídkovi jde, a budeš ho hecovat, aby jel ještě rychleji. Jako kdybych tě neznala.“
Podíval jsem se jí do očí a v duchu jsem musel uznat, že mě odhadla fakt přesně. Kdyby to Davídkovi šlo, určitě bych ho pobízel, aby jel ještě rychleji. Chtěl bych, aby si tu jízdu pořádně užil… A co je na tom špatného? Jsem normální chlap, který chce, aby jeho syn nebyl žádný třasořitka a aby si užil trochu klukovského povyražení. Jenomže tohle Lucka nikdy nepochopí.
Uvědomil jsem si, že tudy cesta nevede, že takhle se nedomluvíme. A tak jsem nasadil svoji osvědčenou taktiku – všechno jí odkývat, aby bylo po jejím, a pak si to v klidu udělat podle sebe. Jak se říká, vlk se nažere a koza zůstane celá.
„Tak dobrá, dám na tebe. Nějak mu už vysvětlím, že na tom kole opravdu jezdit nemůže, a odnesu ho do sklepa. Spokojená?“
Lucka se kupodivu uklidnila.
„Jo,“ přitakala už klidnějším tónem. „Ale běda ti, jestli zjistím, že mi lžeš. To si mě pak nepřej.“
Už jsem měl na jazyku, že si do ní ironicky rýpnu slovy: ‚Už se tě bojim.‘ Nakonec jsem si to ale rozmyslel a jen jsem mlčel. Věděl jsem, že by to Lucku znovu parádně naštvalo a čekalo by mě další nadávání, o které jsem už nestál. Chtěl jsem, aby už odešla a já si konečně mohl užívat Davídka.
Ukázka z 6. kapitoly
Příští dny plynuly jako přes kopírák.
Celé noci jsem nespal. Pořád mě pronásledovalo to, jak se Davídek dusil, a noc co noc jsem měl hororové sny. Když jsem spal čtyři hodiny, tak to byl úspěch.
Postupem času jsem se už dostal do stadia, že jsem se bál zavřít oči, aby se mi zase nezjevil umírající Davídek. Každá noc pro mě byla strašákem, který mi už dopředu naháněl hrůzu.
Byl jsem jak chodící mátoha. Nemohl jsem pořádně jíst, protože mě pořád zlobil žaludek. Jediné, co jsem v sobě udržel, byly dětské piškoty a suché housky. Bolest hlavy jsem už bral jako součást svého života a přežíval jsem ze dne na den.
V práci si už všimli, že se se mnou něco děje, a začali si o mě dělat starosti. Nedokázal jsem jim ale říct pravdu, tak jsem se vymlouval na to, že jsem něco špatného snědl a že se nemůžu dát do pořádku. Dobromyslně mi doporučovali, ať si zajdu k doktorovi, ale vždycky jsem se vymluvil, že doktory nemám rád, že ještě počkám.
Když jsem byl doma, tak jsem většinu času byl na počítači a hledal informace o astmatu. Pročetl jsem mnoho diskuzí, ve kterých rodiče astmatických dětí psali o svých zkušenostech, a čím dál víc jsem chápal Lucku, že tak moc dbala, aby Davídek dodržoval to, co jí doktoři řekli.
Všichni ti rodiče totiž vesměs měli tu samou zkušenost. Když dodržovali rady doktorů a omezovali své děti v tělesné námaze, tak se jejich dětem většinou ulevilo a už neměly tolik astmatických záchvatů.
Prakticky všude psali, že nejhorší na astma je zakouřené prostředí.
Vždycky, když jsem si tuhle informaci přečetl, tak mě to znova a znova zasáhlo. Tak strašně mě trápilo, co jsem Davídkovi způsobil.
V té době jsem přestal vidět Lucku jako bláznivou hysterku, která kvůli prkotině úplně zbytečně vyváděla. Pochopil jsem, že to, co jsem předtím vnímal jako pošahané otravování života nás všech, nebylo nic jiného než jen její láskyplná starostlivost o Davídka.
Bylo mi moc smutno, že místo toho, abych jí pomohl, tak jsem ji nebral vážně, házel jí klacky pod nohy a dělal naschvály.
Začalo mi docházet, jak to Lucka už takhle měla sama o sobě dost těžké, já to ještě celé zhoršoval a choval se jak debil. Divil jsem se, že to se mnou vůbec tak dlouho vydržela.
A tak jsem se najednou trápil nejen kvůli tomu, že se Davídek kvůli mně málem udusil, ale i kvůli tomu, jak jsem byl hnusný na Lucku.
Věděl jsem, že jsem jim oběma fakt hodně ublížil, a hrozně mě to mrzelo.
Byl jsem toho tak plný, že jsem prakticky už na nic jiného nemyslel.
Moc jsem si přál, abych to mohl nějak napravit. Byl jsem ale přesvědčený o tom, že to nejde.
Chtěl jsem jim tedy dát alespoň nějakou, byť mizivou, náplast na tu hlubokou ránu, kterou jsem jim způsobil. A tak jsem koupil Lucce velkou kytici růží, které má tak ráda, Davídkovi takový hezký náklaďák a poslal jim to kurýrem.
Ten den, kdy jsem to udělal, se odpoledne ozval telefon – volala mi Lucka.
Zvedl jsem to a nadechoval se, že ji pozdravím.
Než jsem ale cokoli stihl říct, ozval se vodopád slov: „Tak ty si jako myslíš, že mě nějakou debilní kytkou a hračkou pro Davídka uplatíš, nebo co! Tak to se těžce mýlíš! Takovýmu ignorantovi, jako jsi ty, Davídka nepučím! Ty svoje úplatky si můžeš strčit akorát tak do tý tvý nezodpovědný prdele!“
Zahulákala to na mě a zavěsila.
Stál jsem tam jak opařený.
Vždyť já to přece kvůli tomu nedělal…
Ten telefonát mě ještě více utvrdil v tom, co jsem si myslel už předtím – Lucka mi nikdy neodpustí a Davídka už neuvidím.
V tu chvíli jsem totálně rezignoval a šlo to se mnou z kopce.
Noci byly pro mě pořád to samé peklo. Trýznily mě noční můry a prakticky jsem nespal. Byl jsem už tak utahaný, že mi to ani pořádně nemyslelo. V práci jsem začal dělat chyby a šéf mi pohrozil tím, že když se nevzpamatuju, tak mě vyhodí.
Když mi to řekl, zasáhlo mě to. Práce byla to poslední, co mě ještě jakžtakž drželo nad vodou, a nechtěl jsem o ni přijít.
Došlo mi, že když už nic jiného, tak se musím alespoň pořádně vyspat, abych mohl v práci zase začít fungovat. Prášky jsem brát nechtěl, tak mě nenapadlo nic lepšího, než že se večer pořádně ožeru. Měl jsem pocit, že to by mohlo zabrat.
Koupil jsem si lahev vodky. Žaludek jsem měl už vcelku v pořádku, akorát jsem vůbec neměl chuť k jídlu. A tak vzhledem k tomu, že jsem skoro nic nejedl, mi stačilo pár panáků a byl jsem namol.
Ukázalo se, že mi to docela pomohlo. Víc než půlku noci jsem prospal. No, prospal. Bylo to spíš takové bezvědomí. Důležité pro mě ale bylo to, že ty moje chmury mi alespoň na chvíli daly pokoj. Vzbudil jsem se chvíli po třetí. Sice jsem měl kocovinu, ale než jsem šel do práce, tak jsem se dal docela do kupy.
A tak jsem to začal praktikovat každý den.
Ukázka z 12. kapitoly
„Podle toho, co ste mi teď řekla, tak by všechny děti, co se jejich rodiče doma hádaj, musely mít astma. A to teda nemaj. Tak jak je to možný?“
„Jsem ráda, že se mě na to ptáte,“ pousmála se mile. „Já jsem vám teď vysvětlila, jakým způsobem zareagoval na hádky doma váš Davídek. Některé děti však zareagují jinak…“
„Jak?“ vyhrkl jsem.
„Ve vašem Davídkovi směsice strachu, nesouhlasu a bezradnosti z hádek u vás doma postupně vygradovala do velmi silného pocitu, kterým je právě úzkost. U některých dětí se toto stupňování jejich pocitů zastaví dříve. Například některé děti cítí ‚jenom‘ odmítání hádky rodičů slyšet…“
„A jak takový dítě onemocní?“
„Postihne ho zánět středního ucha,“ odpověděla mi. „U jiného dítěte se zmiňovaná směsice pocitů může zastavit u bázně a přecitlivělosti, což se projeví na jeho kůži – takové dítě mívá atopický ekzém.“
„A jak to, že některý dítě se dostane až do pocitu úzkosti a jiný v sobě má třeba jen to odmítání? Co to ovlivňuje?“
„Je to dané výchovou,“ odpověděla. „Dítě, které na hádky rodičů zareaguje zánětem středního ucha, je obvykle vychováváno v rodině, kde převažuje logika a citové záležitosti jsou upozaděny.
V takové rodině je dbáno na to, aby se dítěti dostalo technického zabezpečení. To znamená, aby bylo v čistotě, nemělo hlad ani žízeň, aby dobře prospívalo a tak dále. Ovšem projevy citů jsou v takové rodině vzácností a rodiče navenek příliš neřeší, jak se jejich dítě cítí, co ho trápí, ani ho moc nechválí a podobně.
Takové dítě je ve většině případů naučené, že se se svými pocity musí poprat samo. Obrazně řečeno, někam se uklidí a v ústraní se to snaží vyřešit samo. To, že ho něco trápí, nedává příliš najevo a snaží se normálně fungovat. Až když je toho na něj už opravdu moc, tak svoji bolest na krátkou chvíli projeví a pak se zase uzavře do sebe.“
Podívala se na mě, jako kdyby čekala, jestli se chci na něco zeptat.
Když viděla, že mlčím, pokračovala dál: „Dítě, které má z hádek rodičů ekzém, je dítě, které je většinou daleko víc citově hýčkané než dítě, které má nemocné ucho. Takové dítě obyčejně vyrůstá v rodině, kde je na city naopak kladen až nezdravý důraz a jeden z rodičů, málokdy oba, emoce zveličuje.
No, a dítě, které na hádky rodičů reaguje astmatem, obyčejně také vyrůstá v citově založené rodině. Ovšem takové dítě bývá alespoň na jednoho z rodičů až příliš citově fixované.“
Ty vole, tak to na Davídka sedí fakt přesně, problesklo mi hlavou.
Když byl Davídek menší, opravdu byl na Lucce hodně fixovaný. V té době jsem byl prakticky pořád v práci, abych vydělal peníze na byt a jeho zařízení, a Lucka s Davídkem byli většinu času spolu.
Tenkrát jsem měl pocit, že Lucka si Davídka k sobě až moc připoutala. Hodně jsem jí to vyčítal, ale nedala si vůbec říct. A když Davídek pak onemocněl, bylo to ještě horší. Teprve když jsem byl doma víc, Davídek se od Lucky jakžtakž odpoutal, začal brát i mě.
Uvažoval jsem o tom všem a přišel jsem na jednu věc.
„No jo, dneska se ale hádá prakticky každá rodina. Tak jak to, že z toho nejsou nemocný všechny děti?“
„To je moc hezká otázka,“ pochválila mě. „Když se rodiče hádají, a přesto je jejich dítě zdravé, je to ukazatel tří věcí… První z nich je to, že dítě se vůči tomu, že se jeho rodiče hádají, postupem času stalo zcela netečným. Na opakující se křik doma zareagovalo tak, že se citově znecitlivilo, až umrtvilo…“
„Počkejte,“ udiveně jsem jí skočil do řeči. „To mi jako chcete říct, že takový citově umrtvený dítě je v cajku?“
Jestli mi teď odpoví, že jo, okamžitě odejdu, přemýšlel jsem v duchu. Něco takového odmítám.
„Ne, to rozhodně ne,“ odpověděla mi bez zaváhání.
Uvnitř jsem si oddechl. Mrzelo by mě, kdyby si to myslela. Vždyť doteď to její povídání bylo zajímavé.
„Takto citově umrtvené dítě v období svého dětství sice není z hádek rodičů nemocné, ale daň za to je příliš vysoká. Když povyroste, kvůli své necitlivosti a otupělosti často vede v mnoha směrech bezohledný život, kdy většinou dokáže lhát, podvádět či krást a podle toho se mu pak i daří. V tomto případě tedy spíš nedaří,“ pokračovala dál ve vysvětlování. „Dalším důvodem, proč dítě z častých hádek doma neonemocní, je to, že rodiče si svého dítěte nevšímají a vůči jeho nemocem jsou neteční. Jinými slovy, je zbytečné, aby takové dítě bylo nemocné, protože na rodiče by to nemělo stejně žádný vliv…“
„No, počkejte,“ zarazil jsem ji. „Todle mi nesedí. Dyť Davídkovy nemoci na nás taky neměly žádnej vliv. Pořád sme se hádali dál. Tak podle toho, co ste mi teď řekla, i my s Luckou spadáme do týhle kategorie, a Davídek by tedy neměl bejt nemocnej.“
„Do této kategorie vy s vaší bývalou paní rozhodně nepatříte. Sem spadají rodiče, kteří sice vidí, že jejich dítě je nemocné, ale jeho nemoc prakticky vůbec neřeší. Většinou s ním ani nejdou k lékaři, nesnaží se mu pořádně ulevit a tak. Takové dítě je de facto vydané napospas samo sobě.“
Odmlčela se a pak mluvila dál: „A zbývá nám už jenom poslední možnost, kdy rodiče se doma hádají, a přesto dítě neonemocní. Zdánlivě to v takové rodině navenek vypadá stejně jako u těch ostatních rodin, ve kterých dítě onemocní. Přesto, když se člověk podívá pozorněji, zjistí, že je tam zásadní rozdíl…“
„Jakej?“ vyhrkl jsem zvědavě.
„V této rodině se sice také rodiče pohádají, takže i u nich doma vznikne napjatá atmosféra. Tu však v brzké době vystřídá atmosféra uvolnění – rodiče se začnou udobřovat a pak se k sobě chovají hezky. Dítě se tedy zase může pomyslně nadechnout a odpočinout si od křiku, napětí a strachu.
Takové dítě záhy zjistí, že to mezi rodiči funguje tak, že se nejdříve pohádají a pak se udobřují, že je to takové nahoru dolu. Takže mu, obrazně řečeno, na konci toho černého tunelu hádek rodičů vždy svítí světýlko, které mu pomůže tu nepříjemnou tmu lépe překonat.“
Labyrint viny
Jednatřicetiletá Anna Dvořáková si vyslechne ortel smrti: strastiplná léčba její rakoviny prsu nezabrala a doktoři jí už neumějí pomoct. Snaží se vyrovnat se svým blížícím se odchodem. Záhy ale pochopí, že hlavně kvůli svým dvěma malým dětem to nesmí jen tak vzdát.
Osud ji zavede k psychosomaterapeutce Karolíně Procházkové, která jí vysvětlí, že skutečnou příčinu nemoci má hledat ve své psychice, a nabídne jí neobvyklý způsob léčby. Mladá žena stojí před rozhodnutím, zda má tuto nabídku přijmout. Uvědomí si však, že jinou naději už nemá, a tak vykročí na cestu, kterou jí paní Karolína ukáže. Otázkou však zůstává, kam ji tato cesta dovede…
Autorkami knihy jsou Hana Přádová a Katarína Kuňová. Jejich dlouholetá terapeutická praxe je přiměla k napsání tohoto poutavého příběhu, který vám v mnohém možná otevře oči.
Knihu si můžete zakoupit i v kamenných knihkupectvích, jako je například Kosmas, Knihy Dobrovský, Neoluxor.
Tištěnou knihu do zahraničí nezasíláme.
Cena: 350 Kč
Dostupnost: skladem
Informace o knize
Rozdíly v prodejní ceně naší knihy
Možná, že jste si již všimli, že se na internetu objevilo vícero e-shopů, které prodávají naše knihy za výrazně nižší cenu, než ji nabízíme my na našem webu.
Je nám jasné, že tyto rozdíly v prodejní ceně budou vyvolávat různé pochybnosti a dohady. Proto jsme se rozhodly touto cestou vám vysvětlit, proč tomu tak je.Od začátku je pro nás prvořadé, aby se naše knížky co nejvíce rozšířily mezi lidi. Jsme totiž přesvědčené, že můžou mnohým hodně pomoct. Proto jsme se nespokojily s tím, že je budeme prodávat jen prostřednictvím našeho webu. Chtěly jsme, aby se dostaly k lidem ještě blíž a objevily se i na pultech velkých kamenných knihkupectví jako je třeba Neoluxor, Knihy Dobrovský, Kosmas atd.
Narazily jsem však na problém, který jsme zrovna na trhu s knihami neočekávaly. Pokud vydavatel chce knihy prodávat ve zmiňovaných knihkupectvích, musí využít služeb stanovených distribučních firem – jinak nemá šanci své tituly do těchto knihkupectví dostat.
Před začátkem prodeje jsme si stanovily, že knihy budeme prodávat za ceny uvedené na tomto webu. Těchto cen jsme se dopočítaly tak, aby se nám prodejem vrátily všechny výdaje spojené s vydáním konkrétní knihy, abychom byly takzvaně na nule.
Distribuční firmy nám však za každou knihu, kterou prodají prostřednictvím své sítě, vyplatí méně než polovinu z této námi určené ceny. Dá se tedy říci, že každá takto prodaná kniha je pro nás ztrátová. Přesto jsme i za těchto nevýhodných podmínek rozhodly s distribučními firmami uzavřít spolupráci – finanční ztrátu bereme jako nutnou daň za to, aby se knihy dostaly co nejvíce k lidem.
Myslely jsme, že tím nám problémy ohledně distribuce skončily, ale bohužel jsme se zmýlily.
Distribuční firmy naše knihy kromě velkých knihkupectví automaticky začaly nabízet i různým e-shopům, které námi určené prodejní ceny nedodržují a na knížky svým zákazníkům poskytují poměrně vysoké slevy.
Ve finále to tedy dopadlo tak, že prodej našich knih přes tyto e-shopy je pro nás nejen ztrátový, ale ještě jsme se kvůli tomu dostaly do nepříjemného světla – paradoxně prodáváme naše knihy dráž než většina ostatních e-shopů.
Bohužel není moc možností, jak se tomu můžeme bránit. Vlastně existuje jen jedna jediná – ukončit spolupráci s distribučními firmami a tím i pohřbít náš prvotní záměr, kterým byl prodej našich knížek ve zmiňovaných knihkupectvích.
Nakonec jsme se rozhodly, že i toto budeme brát jako další nutnou daň za to, aby naše knihy byly pro lidi snáze dostupné a distribuci jsme nestoply.
Ať už si naše knihy koupíte kdekoliv, doufáme, že se vám budou líbit a že vám v mnohém pomůžou.
Hana Přádová a Katarína Kuňová
Ostatní informace o knize
Datum vydání: 23. 6. 2015
Počet stran: 336
Formát: 144 x 200 mm
Vazba: pevná, šitá
ISBN tištěné verze: 978-80-906117-0-2
Ukázka
Ukázka z 1. kapitoly
Tu se na mě doktor otočil a rozvážným hlasem mi řekl: „Paní Dvořáková, je mi to líto, ale chemoterapie nezabrala... “
Víc už jsem nevnímala. Měla jsem pocit, že se někam propadám. Všechno uvnitř mě se sevřelo a nemohla jsem dýchat. Seděla jsem tam jak opařená, neschopná ze sebe vyloudit slovo. Byla jsem tak vyděšená.
To už jako má být konec? Ale já..., já nechci umřít...
Proboha, a co bude s dětmi? Přece by neměly vyrůstat bez mámy.
Představa našich bezprizorních dětí mě natolik zmobilizovala, že jsem byla zase schopná promluvit.
„Promiňte, pane doktore, já jsem vás nevnímala. Co jste říkal?“
„Říkal jsem, že výsledky krve ukazují, že markery, které jsou ukazatelem rakovinného bujení v těle, se vám i přes dosavadní chemoterapii opět dost zvýšily. Bohužel to potvrzuje i vaše CT, které ukázalo další nové metastázy v uzlinách.“
Popadla mě vlna zoufalství a beznaděje, která mě celou rozklepala.
Klid, holka, klid. Přece musí existovat nějaké řešení.
„A co budete se mnou dál dělat?“
„Můžeme zkusit další chemoterapii.“
„Ale vždyť jste mi právě teď řekl, že mi nezabrala a že je to ještě horší. Vždyť už jsem jí absolvovala pětkrát.“
„Paní Dvořáková, moc rád bych vám nabídnul ještě nějaké jiné řešení, ale už jsme všechno vyzkoušeli. Už vám nemám co jiného nabídnout.“
Nevěřícně jsem na něj koukala a měla jsem pocit, že se mi samou hrůzou snad i srdce zastaví. Vždyť tady pracují špičky v oboru, problesklo mi hlavou. Když mi nepomůžou oni, tak kdo? Proboha, to mi opravdu už není pomoci?
„A jakou mám naději, že mi další chemoterapie zabere?“ zeptala jsem se vyděšeně.
„To nikdy s určitostí nejde říct.“
Pobídla jsem ho očima.
„Prakticky nulovou.“
Zalapala jsem po dechu.
„To mi jako chcete říct, že umírám?“
Doktor se odmlčel.
Podívala jsem se mu do očí a viděla jsem, jak je bezradný, jak je mu celá ta situace nepříjemná a jak už to chce mít za sebou.
Zhluboka jsem se nadechla a přeskakujícím hlasem jsem se ho zeptala: „Kolik..., kolik času mi zbývá?“
„Paní Dvořáková, no... To je těžké říci.“
Viděla jsem, jak doktor s odpovědí váhá. Nebyla jsem zvědavá na nějaké jeho báchorky. Chtěla jsem slyšet pravdu.
„Kolik?“ skočila jsem mu do řeči.
„Týdny, maximálně měsíce...“
Ukázka z 8. kapitoly
Přemýšlela jsem o tom, co mi řekla, a byla jsem z toho celá rozpačitá.
„Víte, já bych si něco takového k Pavlovi nedovolila, i kdyby se mi nebránil,“ pronesla jsem smutně. „Cožpak nevidí, že to od něj není fér?“
„Bohužel ne,“ potvrdila mi. „Proto také vidí špatně na blízko.“
Překvapeně jsem se na ni podívala. Jak to ví, že Pavel nosí brýle na čtení? Vždyť jsem jí to neříkala, podivovala jsem se v duchu. Ale co se divím, není to přece poprvé. Holt jsou věci mezi nebem a zemí, které mi unikají.
„A z toho vzniká dalekozrakost?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Svým způsobem ano,“ odpověděla. „Všechny druhy dalekozrakosti obecně vznikají tehdy, když dotyčný člověk nemá správný pohled na přítomnost. V případě vašeho manžela je to konkrétně to, že přehlíží detaily…“
„No, tak to mi tedy vůbec nepřijde,“ nesouhlasně jsem jí skočila do řeči. „Vždyť Pavel se naopak v detailech přímo vyžívá. Tomu neunikne naše sebemenší chybička.“
„To s vámi souhlasím. Váš manžel se opravdu zaměřuje na detaily. Tedy kromě těch z citové oblasti života. Ty přehlíží,“ vysvětlila mi. „Abych byla konkrétní, váš manžel si velmi dobře všímá toho, když doma není uklizeno, nakoupeno, navařeno, když si děti neplní své povinnosti, neposlouchají, když jsou nějaké věci poničené a podobně.
Avšak to, že vám svým chováním ubližuje nebo že se pro něco trápíte nebo že jsou děti smutné, přehlíží. Jeho tělo ho na tento nesprávný postoj upozorňuje tím, že má zhoršené vidění na blízko v levém oku…“
„A proč špatně vidí i na pravé oko?“ samou zvědavostí jsem ji nenechala domluvit.
„Hned vám to vysvětlím,“ řekla trpělivě. „Další příčinou dalekozrakosti je neuznanlivost vašeho manžela…“
„Neuznanlivost?“ udiveně jsem zopakovala. „Takové slovo jsem ještě nikdy neslyšela.“
„To se vůbec nedivím. V dnešní době se už nepoužívá,“ přitakala. „Slovo uznanlivost bylo v šedesátých letech vymazáno ze slovníku jazyka českého. Do té doby se používalo běžně. Dneska lidé místo něho používají slovo uznalost. Uznalost je však jednorázové uznání pravdy. Zatímco uznanlivost je opakovaná uznalost...“
„A neuznanlivost je opakovaná neuznalost,“ doplnila jsem.
„Přesně tak,“ pousmála se. „A tělo nereaguje na jednorázovou neuznalost, ale až na její častější opakování. Proto používám slovo neuznanlivost.“
„Teď už tomu rozumím,“ ujistila jsem ji.
„To jsem ráda,“ pravila a pokračovala dál: „Váš manžel velmi rád kritizuje ostatní a pohoršuje se nad tím, když tu jeho kritiku někdo nechce přijmout a náležitě se pak neomluví. Přitom ale už nevidí to, že on sám kritiku urputně odmítá, natož aby se ještě omlouval.“
Tak to je svatá pravda, napadlo mě v duchu. Tohle je celý Pavel.
Udělala krátkou pomlku a začala mi vysvětlovat dál: „Tento jeho neuznanlivý postoj se projevuje dalekozrakostí jak na levém oku, tak i na pravém. Levé oko reaguje na jeho neuznanlivost v citové oblasti, pravé pak na jeho neuznanlivost ohledně výkonů a výsledků. Proto na levé oko na blízko vidí hůř než na to pravé. Levé oko kromě toho ještě reaguje na přehlížení detailů, o kterém jsem před chvílí mluvila.“
Snažila jsem si vzpomenout, kolik má na kterém oku Pavel dioptrií, jestli to levé oko má opravdu horší. Pak jsem si vybavila, že na levém má čtyři dioptrie a na pravém tři.
„No jo, je to tak,“ souhlasila jsem. „Na levém oku má opravdu víc dioptrií.“
Po chvilce jsem se zeptala: „A proč má Pavel takový problém přiznat pravdu?“
„I v tomto bohužel okopíroval svého otce,“ odpověděla mi. „Váš manžel si svoje chyby uvnitř jakž takž uznat umí a taky si pak v duchu za ně občas hubuje. Ale uznat je nahlas, to považuje za projev velké slabosti. V jeho očích by to pro něj byla hotová potupa. Myslí si, že byste si ho už pak nemohla vážit, že by nebyl ta správná hlava rodiny. A dokonce se i obává, abyste jeho chyby v budoucnu nezneužila…“
„Co je to za blbost? Promiňte – za nesmysl. Proč bych si ho neměla vážit, když uzná svojí chybu?“ vyhrkla jsem překotně.
„Máte pravdu. Jeho názor není správný,“ přitakala. „Když člověk udělá chybu a dokáže ji nahlas uznat a pak ji patřičně i napravit, tak rozumní lidé si ho za to budou o to víc vážit. Naopak, když člověk udělá chybu a tvrdohlavě ji zapírá, tak v očích soudných lidí kvůli tomuto počínání spíš klesne. Váš manžel to tak bohužel nevidí.“
Najednou jsem si vzpomněla na mamku, že taky nosí brýle.
„A z čeho je krátkozrakost?“ zeptala jsem se. „Moje mamka totiž nosí brýle na dálku.“
„Krátkozrakost je způsobena tím, že se člověk zbytečně bojí budoucnosti.“
„No, to je asi pravda… Z toho, co mamka občas povídá, jsem pochopila, že se bojí toho, co jí budoucnost přinese,“ souhlasila jsem s ní.
„Rozdíl mezi vaší maminkou a vaším manželem je ten, že vaše maminka, zjednodušeně řečeno, žije přítomností a budoucnosti se bojí. Zatímco váš manžel se zaměřil na budoucnost a kvůli tomu přehlíží některé věci v přítomnosti.“
Jak to dořekla, v ten moment mi došlo, že i Pavlův otec vidí špatně na blízko. Aby taky ne. Vždyť jsou v tomhle oba dva stejní. Oba dva si umanuli, že jejich děti budou ověnčeny tituly, a za svým cílem jdou hlava nehlava a nekoukají doleva doprava. Jako kdyby titul byl záruka, že to dítě bude šťastné, nebo co.
Ukázka z 11. kapitoly
„Aničko, udělám ti čaj? Taky jsem upekla bábovku, co máš tak ráda. Dáš si?“ zeptala se mě.
„Jéé, to jsi hodná. Tu si dám ráda. Ale ten čaj udělám já. Ty si sedni a odpočívej.“
„No, to ani náhodou. Proč bych měla odpočívat, když jsem doteď seděla? Ty jsi tady návštěva a ještě mě budeš obsluhovat. To tak,“ řekla mamka rázně.
Věděla jsem ale, že to myslí dobře.
„Já jsem ti jenom chtěla pomoct… A jak se máš? A co tvoje nohy?“ zeptala jsem se jí starostlivě.
„Co moje nohy, ale jak se máš ty, Aničko? Povídej mi o sobě.“
Když jsem mamce oznámila, že mám rakovinu, vypadalo to, že se z toho nervově zhroutí. Byla to pro ni strašná rána. Nějaký čas musela brát prášky na uklidnění, aby to vůbec zvládla. Pak se ale sebrala a chtěla mi pomáhat.
Já jsem se ale snažila její pomoci využívat co nejméně. Viděla jsem na ní, že každé delší hlídání Madlenky s Honzíkem je pro ni dost náročné. Jak už to pro samou bolest nohou nezvládá. Když má děti na dvě tři hodiny, tak to je fajn, to si je užije. Pak už je toho na ni ale moc.
„A co bys chtěla slyšet?“ zeptala jsem se jí.
„No, co. Jak ti je? Dneska vypadáš líp než posledně.“
„Poslední dny je mi opravdu líp,“ přitakala jsem.
„A jak je to možné? Oni lékaři přišli na něco, čím tě znovu léčí?“ zeptala se mě s nadějí v hlase.
„Ne, to ne,“ odpověděla jsem.
Bylo vidět, jak jí v očích to světýlko naděje, které tam na chvilku zazářilo, zase rychle vyhaslo.
Mám jí říct pravdu, že se léčím u paní Procházkové? – uvažovala jsem v duchu. Když jí to řeknu, bude si asi myslet, že jsem se nadobro zbláznila. Když jí to ale neřeknu, bude o to víc smutná, protože si bude myslet, že už jen bezmocně čekám na smrt. Podívala jsem se na ni a viděla jsem, jak moc je ztrápená. Od té doby, co se dozvěděla, že jsem nemocná, chudák tak zestárla. Ne, řeknu jí to. Lepší nějaká naděje nežli žádná.
„Léčím se, ale jinak,“ pravila jsem.
Zvedla hlavu od čaje a podívala se na mě.
„Jak?“ zeptala se trochu zmateně.
„Chodím k jedné léčitelce.“
„Aničko, ty a k léčitelce?“ řekla nevěřícně.
„Já vím, že to zrovna ke mně moc nejde. Ale tváří v tvář smrti člověk udělá i věci, které by jinak neudělal.“
„To ano,“ hlesla smutně a pohladila mě po ruce.
„A pomáhá ti to?“ zeptala se. „Opravdu vypadáš líp.“
„Myslím, že ano. Posledních pár dnů už nemám ty bolestivé tlaky v podpaží, jak tam mám ty metastázy. A to je podle mě dobré znamení,“ snažila jsem se mamku uklidnit.
„Tak to jsem moc ráda. A jak tě léčí? Piješ nějaké bylinky?“
„Ne, to ne. Povídáme si spolu.“
Bylo na ní vidět, že ji moje odpověď zaskočila.
„A o čem si povídáte?“ zvědavě se mě zeptala.
„No, o mně. A hlavně o Pavlovi.“
„O Pavlovi? A co ti o něm povídá? Jestli mi to tedy chceš říct.“
„To není nic tajného. A ty to Pavlovi určitě říkat nebudeš, že ne?“ ujistila jsem se.
„Nebudu, to se rozhodně bát nemusíš,“ ubezpečila mě.
„Říká mi, že už je na čase, abych se Pavlovi postavila,“ shrnula jsem to jednou větou.
Nechtěla jsem moc zabíhat do podrobností.
„Opravdu?“ řekla mamka radostně.
Takovou reakci jsem nečekala.
„Počkej, mamko. Ty máš radost, že mi tohle radí?“
„Po pravdě? Mám.“
„Ty si taky myslíš, že Pavlovi ustupuju?“ nepřestala jsem se divit.
„Aničko, cožpak si myslíš, že jsem slepá, nebo co? Toho si nejde nevšimnout. A nezapomeň, že jsem tvoje máma a ta toho vidí ještě víc. A věř mi, že se mi na to kouká velmi těžko. Tolikrát jsem měla sto chutí Pavlovi říct něco od plic. Chová se k tobě tak ošklivě a rozkazovačně, až běda. A ty jsi na něj tak hodná. Snažíš se mu ve všem vyhovět, jenom mu ustupuješ a děláš pro něj první poslední. Přitom on si to vůbec nezaslouží, abys na něj byla takhle hodná.“
Dívala jsem se na mamku a byla jsem z toho pěkně zaskočená. Tak já jsem snad jediná, která to vůbec neviděla, problesklo mi hlavou.
„Ty jsi zaskočená, že jsem si toho všimla?“ zeptala se.
„Jsem. Já jsem to vůbec nevnímala, že to takhle dělám,“ řekla jsem jí po pravdě.
„Ale vždyť to vidí i Madlenka s Honzíkem…“
„Cože? Co ti říkali?“ vyhrkla jsem.
„Že tatínek na tebe často křičí, zatímco ty na něj nikdy nekřičíš, mluvíš s ním hezky. Že když jdete nakupovat, tak tatínkovi nikdy nezapomeneš koupit něco dobrého, co má rád. Ale on ti takhle nic nekupuje. Že on chodí hezky oblékaný, ale ty si pořádně na sebe nic nekoupíš. Že oni ti musejí pomáhat, ale tatínek ti nepomáhá. Že si s nimi nehraje, ani je pořádně nepohladí. Oni jsou toho dost plní. Tak mi o tom, hlavně Madlenka, často povídají.“
Seděla jsem tam jak opařená.
„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ zeptala jsem se ztěžka.
„Ale Aničko, zkoušela jsem ti to říct. A ne jednou. Kdykoliv jsem to ale nakousla, hned jsi mě umlčela. Když se jednalo o kritiku Pavla, byla jsi vždycky hned jak píchlá vosou. Jsem překvapená, že jsi mě dneska vůbec vyslechla.“
Mamka se nadechovala, že mi ještě něco řekne, když do kuchyně přiběhla Madlenka.
Ohlasy
Na knížku jsem přišla úplnou náhodou, když jsem nahlídla do nabídky jednoho z prodejců knih (samozřejmě jsem hledala úplně něco jiného). Nedokážu říct proč mezi několika desítkami knih zaujala moji pozornost zrovna tato kniha. Asi mě bylo souzeno si ji přečíst. Kniha je velice poutavě psaná a přečetla jsem jí jedním dechem. Kniha mě donutila se nad spoustou věcí zamyslet a pár věcí dokonce i změnit.
Taky už se moc těším na další příběhy....
Příběh napsaný ve stylu učení Avenny na mne působil moc hezky a hlavně přínosně. I když pro mne některé části knihy byly hodně smutné, přesto jsem mezi řádky stále cítila jiskřičku naděje na dobrý a hlavně reálný konec.
Ač jsem měla již hodně informací a návodů v tomto duchu, přesto jsem v této knize našla nové věci, nové pohledy, nové podání Pravd. Hodně mi dalo to, že jsem si mohla návody prožívat na „vlastní kůži“, když jsem se do příběhu vciťovala.
Knihu mohu velmi doporučit všem, kteří se snaží o porozumění sama sobě, svým partnerským a rodinným vztahům a životu celkově. Jak se lépe vyznat ve vlastních pocitech a jak konkrétně dohledávat psychické příčiny různých tělesných projevů. Jak se dokázat vcítit do druhých a porozumět jejich chování. Jak a proč v sobě najít a udržet trpělivost a laskavost k druhým, ale jen po správnou dobu. A také jak postupovat, pokud mírovou cestu vyčerpáme.
Kniha mi připomněla, jak zásadně může ovlivňovat naše chování, mluvení, myšlení i cítění výchova od našich rodičů nebo jiných vychovatelů. Uvědomila jsem si mnohem hlouběji, jaké chyby bychom my rodiče nikdy neměli dělat, chceme-li vychovat šťastné a zdravé děti. A jak zásadně můžeme ovlivnit svůj život, pokud ho vezmeme správně do vlastních rukou.
Moc děkuji autorkám za to, že knihu napsali a velmi se těším na další díly či díla :-).
Vaše knížka mě zaujala již na první pohled. Název a anotace přitáhla mou pozornost a po jejím přečtení mi rozšířila dosavadní obzor, kterým jsem se dívala na svět. Život sám píše ty nejlepší příběhy. Děkuji Vám a těším se na další příběh.
Knihu jsem si půjčila na doporučení,nevěděla jsem, co od ní čekat, ale od začátku mě velmi oslovila a zaujala, na konci knihy jsem si pobrečela, což se mi u knížek nestává. Můžu jen blahopřát k výstižně napsané knize, pokud by byla další, určitě si ji ráda přečtu.
Úžasná kniha. :-)
Úžasná kniha plná velmi inspirativních a smysluplných návodů jak si porozumět. Je až neuvěřitelné, že tak moc neznáme sami sebe a neumíme číst sebe a své tělo, co nám říká a na co upozorňuje. Jsem z této knihy naprosto nadšená a inspirována pro změnu. :-)
Děkuji za úžasnou knihu, přečetla jsem ji jedním dechem, a přála bych si další. Moc děkuji. Iva D.
Práve som dočítala vašu knihu a chcem sa vám za ňu veľmi poďakovať. Myslím, že pre každého bude hlbokým zamyslením sa nad doterajším spôsobom života a veľkým mementom ako predísť vážnej chorobe.
Seba osobne či svojich najbližších sa snažím liečiť alternatívnymi spôsobmi a vždy sa snažím nájsť duchovnú príčinu každej choroby. Nemôžem inak ako s vami so všetkým súhlasiť. Ešte raz veľká vďaka!!
Zlatka
Na knihu jsem narazila na internetu a jelikož nevěřím na náhody, tak vím, že jsem si ji měla přečíst. Jasně mi to dokazoval můj vnitřní hlas po přečtení ukázek na tomto webu a tak jsem velmi nedočkavě očekávala příchod knihy.
Hned ten den, kdy mi dorazila, jsem si udělala pohodu a pustila se do čtení.
Zážitky byly ovšem tak intenzivní, že jsem cca v první třetině musela přestat a srovnat si všechny myšlenky a pocity v sobě, abych mohla pokračovat. Tak intenzivní jsem měla ze čtení pocit. Už při objednání jsem věděla, že kniha na mě bude mít velký účinek a že mě posune hodně kupředu v pomoci lidem.
Posílám velké díky autorkám, které mi pomohly dívat se na spoustu trápení lidí kolem mě jinak a lépe jim tak pomáhat při hledání cesty k řešení.
Velmi se těším na avizovanou knihu s nemocemi a jejich souvislostmi s našimi pocity.
Držím palce!
Knihu doporučuji každému, kdo udělal první krok k uvědomění, že naše myšlenky ovlivňují naše činy a ve výsledku i naše zdraví. Toto je čtivou formou zobrazeno v knize na části života hrdinky, jejích myšlenkách, rodinných starostech i manželském vztahu. I ona si prošla cestou od materialistického vidění světa k poznání a hlubšímu uvědomění neviditelných souvislostí - jak je vše se vším propojeno a jak se vše se vším navzájem ovlivňuje. Knihu vřele doporučuji a těším se na pokračování.
Krásná kniha, překvapil a potěšil mě průzračně čistý, jednoduchý a přímý styl vyprávění, kterým je téměř celá kniha napsána, pouze na dvou místech jsem měla pocit, že vyprávění trochu vázne. Ale při vysvětlování obtížných témat z nezvyklého úhlu pohledu měly autorky nesnadnou práci a s ohledem na skutečnost, že se jedná o jejich beletristickou prvotinu, je výsledek výborný.
Pro mě byla kniha naprosto srozumitelná, snad je to dáno také tím, že s přístupem autorek k nemoci a uzdravení jsem se setkala už dříve. Nicméně věřím, že díky průzračnému stylu vyprávění osloví i čtenáře, kteří se s takovým přístupem setkají poprvé. Upřímně jim to přeji.
Další příběh očekávám jako velký dar: zdráhám se napsat, že se těším, protože ho očekávám s vážnou tváří. Jistě se dotkne něčeho bolestivého ve mě nebo v mém okolí. Ale ukáže řešení a na to se skutečně těším.
Přeji autorkám i čtenářům krásné dny,
nashledanou u knihy.
Knížku jsem přečetla, ale jen silou vůle. Moje ex-příbuzná má také tuto diagnózu, tak jsem se chtěla trochu povzdělat, ale byla jsem zklamaná. Jen povídáním a poznáním sebe sama se rakovina nevyléčí. Hrdince je namlouváno, že nález v levém prsu je to, že se cítí vinna za to a za to, v pravém prsu něco podobného.. I kdyby to byla pravda, jakou vinu a za co cítí děti, které touto nemocí trpí nebo jí podlehly?
Kniha je pro mne velmi cenný příspěvek pro uvědomování si sama sebe, svých vzorců chování a jak moc ovlivňují můj život a zároveň jsem nyní daleko více do hloubky pochopila, jak sama mohu svým rozhodnutím, změnou postoje a chování ovlivnit přirozený chod věcí k lepšímu.
Nesmírné díky oběma autorkám za krásně psanou knihu, pro mne velmi emotivní a léčivé.
Těším se na pokračování a v koutku duše doufám, že Vaše úžasné aktivity v probouzení bytostí budou nadále pokračovat... Děkuji s požehnáním a láskou.
Děkuji za úžasný "manuál k životu". Moc hezky napsané. Znám Avennu z článků a z CéDéček a tato kniha mi všechny informace zasazením do reálného života pospojovala dohromady.
Těším se na další knihy od vás.
Milé dámy, již několil let sleduji vaši činnost a čtu stránky Avenny. Proto jsem nadšeně objednala vaši knihu. Je to jednoduchý příbeh, který nám tak krásně nastavuje zrcadlo. Myslím, že se tam spousta žen, vč. mně, našla. Je těžké měnit své vzorce chování, ale věřím, že s pomocí takovéto knihy a víry v sebe to lze. I já si musím knížku přečíst ještě jednou a pomaleji :-). Děkuji velmi za váš nápad napsat knihu, kde jste mohly zužitkovat vaše vědomosti a schopnosti. Těším se na další vaše dílo. S úctou Petronila.
Knihu jsem přivítala s velkou radostí a očekáváním. Už třetí rok žiji s diagnózou jako paní Anna a věřím, že jediná cesta k trvalému uzdravení vede přes změnu vnitřní - jak je popsáno v knize.
To, že někdo sdílí stejný pohled na nemoc jako já, v době kdy odmítnout léčbu a vzepřít se lékařům je záležitost silně minoritní bylo jako pohlazení po duši... Znovu jsem si potvrdila jaké špatné vzorce chování přivádějí člověka do nemoci a jak je důležité mít sama sebe na prvním místě.
Moc si přeji, aby byli terapeuti, jako paní Karolína, nejen v knihách :-)
Moc Vám děkuji za úžasnou knihu.
Velmi hezky napsaná kniha o věcech, které vnímáme a chápeme především na příkladech jiných, než ve svých vlastních životech....
Napoprvé jsem knihu přečetla "jedním dechem", teď se ale chystám si ji přečíst ještě jednou - mám pocit, že si některé pasáže potřebuji opětovně připomenout, vrýt do paměti, tak, aby poznání nezůstalo jen na povrchu...
Děkuji Vám paní Kuňová a paní Přádová... A nemůžu se dočkat dalších příběhů ze života...
Kniha Labyrint viny je písaná veľmi pekným štýlom. Je zaujímavá, prehľadná a pochopiteľná aj pre tých, ktorí sa ešte nestretli s podobným spôsobom diagnostiky a liečenia. Pre tých, ktorí poznajú učenie autoriek prináša ďalšie poznanie a systémový pohľad na jednu zo súčasných ťažko liečiteľných chorôb, ako aj na iné zdravotné problémy. V knihe sa dozvedáme podrobne, aké myšlienky a konanie spôsobili chorobu hlavnej hrdinky a tiež postup, akým je možné aj takéto choroby vyliečiť. Verím, že ďalšie knihy budú rovnako prinášať svetlo do našich postojov k chorobám a ich liečbe.
Zdenka
Děkuji za napsání této velice přínosné knihy a též děkuji , že mi bylo dovoleno si jí přečíst. Už aby byla na světě další :-)
Kniha Labyrint viny je překrásná a naučná kniha.
Příběh ženy Aničky v této knize je velmi naučný, je to o velkém zamyšlení se sama o sobě, o lidech kolem ní, manželovi, který byl v jádru úplně jiný, jen jeho mládí, otec a rodina mu nechala následky na jeho osobní život. Proto on sám se choval ve svém vztahu takto. Ale potěšilo mne, jak to bylo krásně popsáno, že Anička kamarádku vyslechla a šla cestou za uzdravením, zkusila to, čemu moc nevěřila, ale v hlavě se jí ukázalo, že chce žít, má děti, rodinu a chce žít dál. Jak krásné. Každý jsme tu sám za sebe a ona též bojovala. Překrásný příběh a pomoc lidem, kteří mají jít touto cestou.
Děkuji moc za překrásnou knihu. Krásně napsána a ten, kdo chce pochopit a uvěřit, že to jde, když se chce!!! Moc velké díky.
Byla mi doporučena kamarádkou, kterou jsem potkala před dvěma lety, náhodou, náhody nejsou, ale my jsme nastoupily do společného vlaku. I ona je nadšená knihou.
Chceme si objednat další díly a těšíme se na ně.
S velkým díky a přáním, ať takto krásných knih je co nejvíce.
Chtěla bych poděkovat za krásnou knihu. Přečetla jsem jí "jedním dechem" a na konci jsem si říkala, že je škoda, že není delší :). Je to skvělý nápad zasadit do příběhu Vaše informace ohledně vzniku nemoci. Navíc jsem byla mile překvapená, jak čtivě se Vám kniha povedla napsat. Moc se těším na další.
Knížka je fajn, taky jsem jí přečetla jedním dechem, a i s údivem, co vše si člověk nechá líbit a ani mu to nepřijde divný...
Věřím této formě "léčby" víc než klasické medicíně, dává mi to smysl, ale myslím, že pro většinu lidí je hodně těžké se ve svých pocitech orientovat a odstranit chyby ve svém jednání, aby to vedlo k uzdravení ... Bez paní Karolíny(nebo Katariny :-) to asi zvládne málokdo. Ale určitě je kniha v základních momentech nápomocná, ukazuje, že láska a úcta sama k sobě je základ všeho (i zdraví)
Děkuji za knížku a jsem zvědavá na další příběhy :-)
Děkuji za tuto knihu, přečetla jsem jí jedním dechem. Našla jsem v ní krásně popsanou příčinu, jak si žena může spustit rakovinu prsu, ale i návod na uzdravení a další jiné užitečné informace.
Kniha se čte velmi hezky, ještě jednou děkuji a těším se na další.
Vlaďka K.
Chci vám poděkovat za krásnou knížku.
Při čtení vaší knihy jsem si uvědomila, že je dobré vytáhnout kostlivce ze skříně a říci si, proč se jich bojím.
A také je dobré si připustit, že když člověk mlčí, tak se nic nevyřeší a druhé uvádí v omyl.
Ještě jednou děkuji a těším se na vaši další knihu.
Kniha je naprosto úžasná, moc děkuji za krásný příběh, moje dušinka se jen tetelila:-)
Všem vřele doporučuji a těším se na nové příběhy. ♥♥♥
Moc děkuji za krásnou knížku. Přečetla jsem ji jedním dechem, něco takového jsem potřebovala. Teď pročítám znovu, pomalu a vychutnávám si ty nové poznatky, které jsem se dozvěděla. Těším se na další a přeji mnoho úspěchů.
Jana K.
Velmi děkuji autorkám za krásný příběh o tom, jak pracovat se svými myšlenkami a potažmo i životem. V knížce jsem našla mnoho inspirace a také pár vysvětlení, která mi pomohla pochopit některé procesy v mém životě. Jsem za to moc vděčná! Knížka je krásně čtivá, příběh jednoduchý, zato inspirativní a povzbuzující. Těším se na další:-).
Knížku jsem zhltla jedním dechem, chvílemi jsem se při četbě usmívala, jindy slzela a někdy mě také "nadzvedávala
ze židle", přesně tak, jak to podle mého názoru u dobré knížky má být.
Za mě z těchto důvodů skvělé čtění, vřele doporučuji a už se těším na další :-).
Ohlasy
I really like your writing style, excellent info, thank you for putting up.
Dobrý den, chtěla bych se zeptat, kdy vyjde nová kniha Labyrint nevěry, první dvě knihy vyšly vždy v červnu. Už se moc těším na další, proto vznaším tento dotaz. Knihy jsou moc krásné a jsem zvědavá na další.
Děkuji za odpověď
Jana Krupková
Dobrý den, paní Krupková,
těší nás Váš zájem o další knihu.
Knihu máme rozepsanou. Bohužel jsme práci na ní musely přerušit – v současné době se musíme věnovat jiným činnostem.
Určitě se k ní zase vrátíme, jen v tuto chvíli neznáme kdy.
Mějte se hezky,
Hana Přádová
Mám přečtené obě knihy a musím říct, že je to skutečně čtení, od kterého se člověk nemůže odtrhnout. Zábavné a hlavně poučné. Některé věci jsem si zkusila sama na sobě a musím říct, že zafungovaly.
Nemohu se dočkat na další knihy.... :-)
Na knížku jsem se moc těšila a opět jsem se nemohla odtrhnout od čtení. Moc krásně popsaný příběh, do detailů popsané všechny souvislosti. Co všechno může člověk způsobit sobě i ostatním, když se nechová spravedlivě. Pro mě je to opravdu velký zdroj informací, za který jsem moc vděčná. K oběma knížkám se stále vracím a těším se na další. Přeji hodně úspěchů a jsem šťastná, že tyto knížky a cenné informace mám.
Jana K.
Ďakujem Vám za Vaše knihy. A za všetky ďalšie. A za všetko, čo sa v nich dozviem:)
Knihu jsem přečetla za 5 hodin. Poučné a krásné počtení. Těším se na další. :-)
Stejně jako předchozí knihu, jsem i tuhle přečetla "jedním dechem". Obdivuji, jak krásný a zajímavý příběh jste pro čtenáře připravily. Malé vsuvky o jiných nemocech, které knihu obohatily, mi moc pomohly přemýšlet o dalších a dalších věcech, které se kolem mne dějí. Ten příběh o životě byl hluboký a nesmírně čtivý.
Moc děkuji za krásnou a přínosnou knihu. Těším se na další :)
S úctou k Vám, paní Kuňová a Přádová, děkuji za Labyrint strachu! Nemohla jsem se dočkat :-) Opět velice přínosné čtení!
Sice mě překvapila sprostá slova, ale k přesné charakteristice a pochopení souvislostí s chováním hlavního hrdiny, byla zřejmě zapotřebí? :-)
Po přečtení první knihy autorek jsem se také velmi těšila na další, v pořadí druhou knihu Labyrinty strachu. Velmi oceňuji příběh "ze života", protože jsou zde krásně vidět souvislosti a konkrétní příklady a člověk si lépe uvědomí určité věci, než kdyby studoval "jen" psané poučky a hesla, které si lidé do svého života moc aplikovat neumí. Alespoň já to tak cítím. Moc mě baví, že i když má kniha určité hlavní téma, tak kolem je spousta dalších mikropříběhů, které odhalují další psychické příčiny nemocí těla. Je zde krásně popsáno, kam až (bohužel) člověk někdy musí zajít, aby si uvědomil, co ve svém životě dělá nesprávně a odhodlal se změnit své myšlení a potažmo i zdravotní stav sebe a svých blízkých.
Velmi děkuji autorkám za jejich práci a za příběh, který je hodně silný a věřím, že mnoha lidem dodá sílu a otevře jim nové možnosti v uchopení svého života a myšlení, tak jako mě :-).
Po předchozí knize Labyrint viny jsem se nemohla dočkat vydání další knihy. Labyrint strachu jsem přečetla za jeden víkend a doporučuji každému, kdo chce nahlédnout hlouběji pod běžné vnímání toho jak funguje naše zdraví, nepohoda a nemoci a jak jsou ovlivňovány myšlením každého z nás. Potěšilo by mě, kdyby některá z dalších vydaných knih autorek obsahovala více dějových linek a tím pádem i rozvětvenější pohled na zdravotní problémy, které lidé řeší. Je to velmi přínosná četba, avšak jen pro toho, kdo chce nahlédnout "pod povrch dějů".
Na tuto knihu jsem se moc těšila a měla jsem velkou radost, že mi přišla. Rozhodně mě nezklamala. Naopak, je to poklad, který si budu hýčkat. Určitě se k ní budu vracet. Hodnota této knihy není jen v příběhu. Někomu by se mohlo zdát, že některé situace jsou popisované moc podrobně a že děj je někdy zbytečně zdlouhavý. Nenechte se tím ale odradit. Za podrobnými popisy se schovávají velice cenné informace a rady. Je potřeba pozorně číst a zamyslet se nad tím, co terapeutka radí hlavnímu hrdinovi. Najdete tam totiž spoustu návodů, které fungují a lze je aplikovat ve svém životě.
Marek projde ve svém životě velkou proměnou. Dostává se do situací, ve kterých se alespoň jednou nacházel snad každý člověk. Příkladů, jak svým myšlením a chováním ovlivňujeme svůj život, je nespočet. Jak vzniká žlučníkový záchvat? Proč někteří lidé trpí zánětem močových cest? A hlavní téma: Proč některé děti mají astma, jak je to vlastně s alergií na prach a je možné vůbec astma vyléčit? Zkuste alespoň něco z této knihy aplikovat ve svém životě a budou se dít zázraky.
Oceňuji nejenom příběh, román, propracovanost příběhu a styl vyprávění, ale hlavně informace, které mají cenu zlata.
Nový ohlas na knihu
Při komentování se snažte zachovat alespoň určitou minimální míru slušnosti a pište pokud možno s diakritikou. Komentáře naprosto mimo mísu, popřípadě komentáře urážlivé, protizákonné a podobně budou vymazány.
Internetové adresy začínající http://, https:// a ftp:// budou převedeny na odkazy.
Tučné písmo můžete vložit pomocí [b]text[/b], pro kurzívu použijte [i]text[/i].